Dnes již mimořádný rituál velikonoční obřadní jízdy kolem osení se bez přerušení kontinuity dochoval v Lukavci, který nebyl dotčen etnickými a demografickými proměnami poválečného období. Kravařsko jako prostor utvářený vzájemným ovlivňováním německé a české kultury se po roce 1946 v podstatě rozpadl. Velikonoční jezdci tak v Lukavci každoročně oslavují zmrtvýchvstalého Krista, chrání svá pole před neúrodou a současně i nadále oživují jednu z nejsilnějších tradic zdejšího regionu.
Město i okolní, v minulosti převážně německé vesnice bývalého fulneckého panství tvořily až do poloviny 20. století národopisnou oblast nazývanou Kravařsko (”Kuhländchen”). Až do odsunu německy hovořícího obyvatelstva v roce 1946 byl každodenní i sváteční život místních obyvatel protkán zvyky, rituály a obyčeji charakteristickými pro německou jazykovou i kulturní oblast. S ohledem na většinové římskokatolické vyznání hrály v tradiční lidové kultuře zdejšího venkova klíčovou roli především výroční obyčeje spojené s oslavami hlavních svátečních okruhů církevního roku. Vzhledem k duchovní podstatě velikonočních svátků a jejich průběhu na hranici zimy a jara se právě v tomto období odehrávaly v okolních obcích rituály a obřady integrující i posvěcující celou komunitu obce. Agrární tradice zdůrazňující mimořádný význam jara pro zemědělské hospodaření se zde snoubily s událostmi liturgického roku vrcholícími v náboženských obřadech upomínajících na umučení a Zmrtvýchvstání Páně. Jedním z nejvýznamnějších rituálů byly na Fulnecku velikonoční obřadní jízdy kolem osení (”Saatreiten”), k nimž sedláci v okolních obcích vyjížděli většinou na Boží hod velikonoční. Velikonoční jízdy odkazující k původní předkřesťanské tradici obcházení polí si vedle svého náboženského rozměru s odkazem na oslavu Zmrtvýchvstání Páně i nadále podržely původní ochranný charakter. Společnou jízdou opisovali velikonoční jezdci kolem polí pomyslný kruh, magickou ochranu proti zlým silám ohrožujícím budoucí úrodu.

Fulnecký kronikář Felix Jaschke popsal ve svém díle Fulnecker Chronik oder Quodlibet velikonoční jízdu pořádanou v roce 1826 mladými muži z nedalekých Jerlochovic. Shodou okolností je rovněž jerlochovická kronika velikonočních jezdců z let 1923-1936 jediným dochovaným pramenem tohoto typu, který dokládá nepřerušenou tradici ochrany polí a velikonoční oslavy Vzkříšení až do konce 30. let 20. stol.
Jediným místem, kde se bez přerušení kontinuity dochovala tradice velikonočních jízd je vesnice Lukavec u Fulneku. Ačkoliv byl Lukavec jednou z mála českých obcí předválečného Fulnecka, převzali jej v období první republiky zdejší obyvatelé během svých častých kontaktů s okolním německým prostředím. Poválečný odsun původního německého obyvatelstva z většiny okolních obcí a jejich osídlení českým obyvatelstvem z vnitrozemí znamenal rovněž proměnu a zánik některých každodenních i svátečních rituálů.

Dnes již mimořádný rituál velikonoční obřadní jízdy kolem osení se bez přerušení kontinuity dochoval právě v Lukavci, který nebyl dotčen etnickými a demografickými proměnami poválečného období. Kravařsko jako prostor utvářený vzájemným ovlivňováním německé a české kultury se po roce 1946 v podstatě rozpadl. Velikonoční jezdci tak v Lukavci každoročně oslavují zmrtvýchvstalého Krista, chrání svá pole před neúrodou a současně i nadále oživují jednu z nejsilnějších tradic zdejšího regionu.
